Jak jsem přestala kouřit (i když vyhráno ještě nemám)

Nesnáším dělat, co právě dělají ostatní nebo co mi někdo říká abych dělala. Takže i přestože se v mnoha zemích přestalo kouřit v hospodách a kouření už FAKT přestává být moderní ( ;) ) - přestat byl čistě můj nápad.

Kouření mě prestalo jednoho dne prostě bavit. Začala jsem to vidět jako nutnost a už jsem z toho neměla žádnou radost. Dlouhodobě (ale to nestačilo) se mi nelíbí, že na trhu s cigaretami není žádné právo volby. No, zkuste najít jiné cigarety než Philip Morris nebo British American Tobacco.

Zvolila jsem pomalejší cestu. Začla jsem s ní zhruba po létě, končím teď. Kdybych přestala ze dne na den, dost by mě to štvalo. Musela bych se až moc přemáhat a navíc pro moje tělo by to byl šok. Prvním krokem bylo zjištění, jak jsem na tom. Začala jsem si počítat cigarety. Kolik toho za den dám, mě celkem překvapilo. S pocitem pravdomluvnosti jsem tvrdila, že kolem 10, ale přesnější číslo by bylo o třetinu větší.

Spousta z těch cigaret byla z nudy a ty přišly první na řadu. Dobře, teď to bylo kolem 10 denně. Tenhle proces moc příjemnej nebyl, ale těžkej taky ne. Potom už to začalo trochu dřít. Potřebovala jsem se rozhodnout který cigára přijdou na řadu jako další - asi nejpohodlnější bylo omezit nějaký z těch v práci během dne. Takhle jsem během dalších týdnů ubírala, až se mi den podařilo rozdělit na denní a večerní cigára (50/50!). Přecijen, po práci legraci. Tohle už začínalo mít celkem vliv na nervy, takže to ve mě každou chvíli pěnilo. Ty co mám nejradši to schytávali nejvíc.

Pokaždý, když se to uklidnilo, snažila jsem se snižovat počet. Zhruba před měsícem a půl jsem došla na dvě denně a jednoho dne se mi podařilo nedat si ranní cígo. Odpoledne jsem si za to dala občasnou náhradu na chvíli půjčenýho cigára. A tak dále až k současné nule.

Ale není to vynucený. Pořád si ve chvíli kdy mám chuť půjčuju cigáro. Ale nenechávám se tím posílat zpátky, jen si ulevuju a vím, že to prostě nic víc neni.